Pracuji v obchodě a koukám jak Bůh se o nás stará ne že dostatek ale přebytek naprostý přebytek všeho, regály narvané tolika druhy jídla, pití, oblečení a všeho všeho!! Jen člověk si toho neváží a nevidí to.. A udělal z toho business ve svůj vlastní prospěch dost smutné. Auta aby člověk nemusel chodit pěšky... Tak úžasný je Bůh a tak nás miluje jen člověk to nevidí a říká že to vytvořil on sám... To je smutné, člověk je rozmazleny. Vůbec si nic nezasloužíme za tu sibectnost.

VÍTĚZNÝ DUCH
„Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme v koncích…“ (2. Korintským 4:8)

Někdy se zdá, že je všechno proti nám. Plány se hroutí, síly docházejí, okolí říká: „Tohle už nemá smysl.“ Přesně v takových chvílích se ale rodí vítězný duch.

Pavel píše, že jsme tísněni, ale nezlomeni. Bezradní, ale ne bez naděje. Sraženi k zemi, ale ne poraženi. To není optimismus ze zvyku – to je síla, která přichází od Boha.

Vítězný duch neznamená, že nemáš problémy. Znamená, že se jimi nenecháš zastavit. Že i když nemůžeš běžet, pořád můžeš jít. A když ani to ne, můžeš věřit.

Bůh ti chce dát právě takového ducha. Ducha, který se nevzdává, který hledí dál než na dnešní bolest a drží se Božích zaslíbení.
HALLELUJA! Přijímáš dnes vítězného ducha? AMEN!

Bratři a Sestry,
Už delší dobu přemýšlím, že se snažím dělat spoustu věcí, jak nejlépe to dokážu, ale změny přicházejí velmi pomalu. Někdy nepřichází vůbec. Nemyslím, že jsem příliš netrpělivý. Myslím, že se pachtím a výsledky nejsou, jak bych očekával. Myslím, že ten pocit bude mít většina z nás. Myslím si to proto, že nás vidím na Bohoslužbě chodit pro stejné modlitby pořád roky dokola. Přišlo mi - je třeba něco změnit. Bůh nám dal zaslíbení a on je Pravda ano a amen. Cítím, jak mne pořád volá a já mám pocit, že se snažím pořád více a přitom NIC. Něco mám. Jsem obrovsky požehnaný a stále za to děkuji. Vím, že je to od Boha, ale vím, že to není všechno. Ale nechci mluvit o osobním požehnání každého jednoho ani o sobě. Jen to s tím nějak souvisí. Teď mi jde o církev.
Vím, že se mnoho lidí ve službě pachtí a dře, aby vše fungovalo co nejlépe. Jde to poznat a děkuji za to. Před lety jsem očekával, že to půjde daleko rychleji a stále věřím, že je to možné. A věřím, že to nemusí stát tolik energie.
Něco mi Bůh dal na srdce a chci se opřít o verš z Marka 9:23 Všechno je možné tomu kdo věří.
Dnes věřím tomu, že stačí věřit, aby se děly zázraky. Chci změny v mém životě a věřím, že se nemusím pachtit. Chci změny v církvi a věřím, že se nemusíme tolik snažit. Chci, aby byl národ naplněn Evangeliem a věřím, že to může udělat jen Bůh.
Ptám se. Proč chodíme na Bohoslužby a na konference? Myslím, že je to často proto, abychom něco splnili. Abychom splnili svěřený úkol. Abychom naplnili očekávání někoho jiného (třeba pastora). Nebo jednoduše proto, že nás to baví. Třeba proto, abychom se naplnili Svatým Duchem.
Jsou to hezké věci, ale chápu to tak, že se snažíme Bohu určit, co nám má přinést a jak má jednat.
Co se stane, když změníme myšlení a zaměříme se na to co chce ON? Rámcově samozřejmě víme co chce, připadá mi, že se snažíme určit jak to má dělat a děláme vše tak jak si myslíme, že to tak má být. Ale co když má svůj plán? Dal nám učitele i proroky a proč asi? Jen proto, aby nám bylo dobře? Jen proto, aby nás pohladil Duch Boží? A chce nás skutečně uzdravit jen proto, že to chceme my? Mám pocit, že máme mnoho požadavků a není to vůbec špatně. Špatné je, že asi nechceme změnu duše. Chceme zachovat naši identitu a proto to nejde tak rychle, jak bychom si přáli.
Na sítích jsou teď populární různé výzvy. Možná je to už za zenitem a mnoho lidí tomu už ani nevěnuje pozornost (třeba já). Ale dávám si výzvu. A přeji si, aby nás bylo více.
Když budu s Pánem, budu věřit, že udělá co chce ON. Budu s ním ve dne i v noci. Na Bohoslužbu budu přicházet s očekáváním, že bude dělat a bude se hýbat jak chce ON. Na konferenci jedu, protože věřím, že kazatele posílá Bůh, aby změnil církev. Věřím, že nás takto změní, abychom se hýbali jak chce ON. Věřím, že potom bude mít Ježíš (pro naši víru) větší prostor pro větší zázraky. V tom mi dopomáhej Bůh.

Nikdy nebudeš dokonalý (2)
„Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ (Žd 10,14)

Perfekcionismus se často neprojevuje jen snahou dělat věci dobře, ale vnitřní paralýzou. Bojíme se chyb, přemýšlíme nad každým rozhodnutím a sami na sebe klademe měřítka, která nikdo nikdy nemohl splnit. Postupně se z toho vytrácí radost – a právě její absence je jedním z nejsilnějších signálů, že nás perfekcionismus ovládá.

Možná si to poznal i ty: těžko žádáš o pomoc, špatně snášíš kritiku, v nitru máš pocit, že nikdy nejsi dost. Hlas sebekritiky je hlasitější než hlas milosti. A místo svobody přichází únava.

Pravda je ale jednoduchá a osvobozující: ať se snažíme sebevíc, nikdy nebudeme tak dokonalí, abychom splatili dluh za svůj hřích. A ani to po nás Bůh nechce. Kristus přinesl jedinou oběť – a ta stačila. Jednou provždy.

Všimni si toho zaslíbení: když nás Bůh v Kristu učiní dokonalými, je to navždy. Ne na zkoušku. Ne pod podmínkou výkonu. Tuhle pravdu si nepotřebuješ zasloužit – potřebuješ ji přijmout. A když ti to dojde, změní to tvůj život.

Pamatuj: nemusíš být dokonalý, abys byl požehnáním.
Bůh nehledá bezchybné. Bůh hledá opravdové.

HALLELUJA! Přijímáš dnes Kristovu dokonalost místo své nedokonalosti? AMEN!

Cesta do zaslíbené země

Nikdy nebudeš dokonalý
„Milostí jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků.“ (Ef 2,8–9)

Perfekcionismus nás často nutí věřit, že musíme mít jedničky, vyhrávat a zavděčit se všem. Každá chyba pak vyvolává stud a tvrdé sebeodsuzování. Často to vyrůstá z hluboké nejistoty a ze zkresleného chápání milosti – z pocitu, že lásku je potřeba si zasloužit.

Mnozí z nás se už od dětství učili číst mezi řádky: „Něco je se mnou špatně.“ A tak se stud usadil v srdci a začal určovat naši hodnotu. Když pak začneme následovat Ježíše, perfekcionismus nezmizí – někdy dokonce zesílí. Snažíme se dokázat, že jsme „dost dobří křesťané“.

Teoreticky věříme, že jsme spaseni z milosti. Prakticky ale často žijeme, jako bychom si spasení koupili na dluh – a ten dluh stále roste. Jako by Ježíš čekal na naši chybu, aby roztrhal smlouvu. To ale není evangelium.

Stejně jako Samařanka u studny i my potřebujeme, aby nás Ježíš jemně přeorientoval – od výkonu k živé vodě. Když pochopíme, že perfekcionismus je poháněn strachem a pýchou, může přijít úleva a uzdravení.

Pamatuj: nemusíš být dokonalý, abys byl požehnáním.
Stačí být opravdový.

HALLELUJA! Přijímáš dnes Jeho milost? AMEN!

Připoj se tento týden a vyznávej se mnou každé ráno i večer:

Vyznávám, že mi byla dána milost podle působení Boží moci, která ve mně pracuje.

Vyznávám, že skrze evangelium jsem spoludědicem, spolutělem a spolupříjemcem zaslíbení v Kristu Ježíši.

Vyznávám, že mohu s důvěrou a svobodou přistupovat k Bohu skrze víru v Krista.

Vyznávám, že jsem posilován mocí skrze Božího Ducha ve svém vnitřním člověku.

Vyznávám, že Kristus přebývá skrze víru v mém srdci.

Vyznávám, že jsem zakořeněn a založen v lásce.

Vyznávám, že mám schopnost spolu se svatými pochopit šířku, délku, výšku a hloubku Kristovy lásky.

Vyznávám, že poznávám Kristovu lásku, která převyšuje každé poznání, a že jsem naplněn veškerou Boží plností.

Vyznávám, že Bůh může učinit nesrovnatelně více, než prosím nebo si dokážu představit, podle moci, která ve mně působí.

Jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všechny generace na věky věků.
Amen.

Efezským 3

Jak může tvá víra vést k výsledkům (3)
„Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2:17)

Víra není jen myšlenka v hlavě ani krásná slova na rtech. Skutečná víra se pozná podle kroků, které děláme. Pokud říkáme, že věříme Bohu, ale naše jednání tomu neodpovídá, zůstává víra bez života. Jakub to říká jasně: víra bez skutků je mrtvá.

Možná si říkáš: „Nemám dost víry.“ Ale Bible nás povzbuzuje – i malá víra, která se odváží jednat, může přinést obrovské výsledky. Nejde o velikost víry, ale o to, zda ji pustíš do praxe. Jeden krok poslušnosti může otevřít dveře Boží moci.

Biblický klíč je jednoduchý: rozhodni se věřit Božím zaslíbením, jednej podle nich ještě dřív, než uvidíš výsledek, a nech Bohu čas i způsob, jak odpoví. On své slovo nikdy neporuší. Když jednáš ve víře, Bůh jedná ve své moci.

Dnes máš příležitost udělat krok. Nečekej, až „něco ucítíš“. Jednej. Věř. Očekávej.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Bůh se postará

„Jak se to může stát…?“ (Lukáš 1:34)

Znáš ten okamžik, kdy ti Bůh položí na srdce něco velkého – a ty se jen tiše ptáš: „Jak by to bylo možné?“ Díváš se na své schopnosti, okolnosti, finance… a vidíš jen limity. Přesně tak se ptala i Maria. A přesto Bůh odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní.“

To, co Bůh plánuje, se často nedá spočítat ani naplánovat lidskou logikou. Právě proto to dělá On. Duch svatý dává vizi tam, kde je prázdno, sílu tam, kde je slabost, a otevřené dveře tam, kde vidíš zeď. Když nechápeš jak, je to často znamení, že se chystá Boží dílo.

Maria neměla jistoty. Měla jen slovo. A řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Ne podle jejích možností. Ne podle její pověsti. Ale podle Božího zaslíbení. Bylo to riskantní. Bylo to odvážné. A bylo to vírou.

A dnes Bůh říká totéž i tobě. Nemusíš znát budoucnost. Stačí Mu důvěřovat. Když se Mu odevzdáš, může skrze tebe udělat víc, než si dokážeš představit.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!

Byla to pro mě čest stát na místě, kde stáli Mojžíš a Jozue. Na místě, odkud Mojžíš spatřil zemi zaslíbenou a kde Jozue vstoupil do toho, co Bůh slíbil. Děkuji Bohu, že mi dovolil vidět očima víry to, co viděli oni.
Připomněl mi, že On je stejný Bůh včera, dnes i navěky věrný, vedoucí a plnící svá zaslíbení.
Děkuji Ti, Bože, za to, co mi ukazuješ.

Ako sa to stane, že niekto uverí v Krista?

Aké je to tajomstvo, že sa človek z Božieho Ducha narodí a stane sa novým stvorením?

Ako sa to stane, že už potom nežije on, ale žije v ňom Boh – teda Kristus Ježiš?

Ako sa to stane, že Písmo, teda Biblia, hovorí – a že to Slovo je doslova Živé?

A vôbec, ako je možné uveriť v Niekoho, koho nie je vidieť?
Nie je to bláznovstvo?

Ako sa to stane, že si Krista dokonca zamilujem a vôbec mi neprekáža, že som pre svet bláznom?

Ako sa to stane, že mi už nikto nemôže ublížiť, zraniť ma, odsúdiť?

Ako sa to stane, ako sa to stane, ako sa to stane?

Niekto hľadá spravodlivosť, iný hľadá pravdu, ďalší porozumenie, pochopenie alebo lásku, iný sa stará o tento svet a to mu stačí.

A čím som si zaslúžil ja – a ty – tú obrovskú milosť, záujem, starostlivosť a večný život?
Ako sa to stalo, že sme sa stali Božou spravodlivosťou?

A prečo jeden dostane a prijme dar viery, dar večného života zadarmo – a druhý ho odmietne?

A čím to je, že jeden verí v Krista vzkrieseného, a iný sa zubami-nechtami drží svojho Ježiška v jasliach a dobrej správe neuverí – ani keď o nej počuje, ani keď počuje, že Kristus vstal z mŕtvych?

A ako sa to stalo, že ty a ja sme na to Božie volanie počuli?

A prečo to vlastne píšem?
Ide tu snáď o mňa?
A ako sa to stalo tebe?

Ako to Boh robí – na to sa nepýtam.
Toto tajomstvo, že si nás vyvolil ešte pred stvorením sveta, pre mňa zostáva – a asi navždy zostane – tajomstvom.

Alebo mi niekto dá vysvetlenie?

Efežanom 1:3-14 (OpenBiblie - Parafrázovaný preklad The Message Bible)

Aký požehnaný je Boh! A akým On je požehnaním! On je Otec nášho Majstra, Ježiša
Krista, a v Ňom nás vedie vysoko do výšin požehnania. Ešte dávno predtým, ako položil
základy zeme, mal vo svojej mysli o každom z nás plány, už vtedy sa o nás rozhodol, že
budeme stredobodom jeho lásky – aby sme boli urobení celistvými a svätými skrze Jeho
lásku. Veľmi dávno sa rozhodol adoptovať si nás do svojej rodiny skrze Ježiša Krista. (Pri
plánovaní tohto mal také potešenie!) Chcel, aby sme začali oslavovať jeho nadmieru štedré,
až prehnané rozdávanie darov – dary podané rukou jeho milovaného Syna.
Kvôli obeti Mesiáša, jeho krvi vylievanej na oltári kríža, sme slobodní ľudia – slobodní
od trestov a trestaní, ktoré boli zaznamenané kvôli našim previneniam. Nie sme iba ledva
slobodní – ale rozsiahlo a nadmieru slobodní! On myslel na všetko, postaral sa o všetko, čo by
sme mohli potrebovať, a dovolil nám vstúpiť do plánov, ktoré On s radosťou tvoril. Všetko to
pred nami rozvinul v Kristovi – dlhodobý plán, v ktorom bude všetko v ňom zjednotené a
zhrnuté: všetko v najhlbšom nebi, všetko na planéte Zem.
Je to v Kristovi kde zisťujeme, kto sme a prečo žijeme. Dávno predtým, ako sme vôbec
prvý krát počuli o Kristovi a začali sme dúfať, On nás už mal na očiach a mal s nami svoj zámer
– ten slávny spôsob života, ktorý je súčasťou jeho veľkého plánu. On tento plán uskutočňuje
v každom a vo všetkom.
Je to v Kristovi kde ste vy našli slobodu, keď ste počuli tú pravdu a uverili (tomu
pravdivému posolstvu o vašej spáse): podpísanú, zapečatenú a doručenú skrze Svätého
Ducha. Táto zálohová platba od Boha je prvou splátkou toho, čo má prísť – pripomienkou, že
dostaneme všetko, čo Boh pre nás naplánoval – život plný chvály a slávy.

Opravdový příběh Vánoc
„Všichni, kdo to uslyšeli, užasli…“ (Lk 2,18)

Vánoční příběh začneš chápat naplno, když si všimneš, koho si Bůh vybral, aby ho vyprávěl. Obyčejné lidi. Ne významné. Ale pastýře. – obyčejné lidi z okraje společnosti. A právě jim Bůh svěřil tu největší zprávu světa. Proč? Protože oni se nehádali. Oni prostě oznámili, co slyšeli a viděli. A přesně to stačí i dnes. Bůh si může použít i tebe.

A reakce lidí? Úžas.
Evangelium totiž není dobrá rada, ale dobrá zpráva. Tvůj dluh je smazán. Smíření s Bohem je hotové. Ne díky tvému výkonu, ale díky Kristu. Stačí mu důvěřovat. Upřímně – může být něco lepšího?

A pak je tu Maria. Ne všechno chápala. Ale uchovávala Boží jednání ve svém srdci a šla dál v poslušnosti. Bůh se nemění, ale je v pohybu. A zve i tebe, abys s ním držel krok – i když nerozumíš všemu.

Vánoce nejsou jen vzpomínka. Jsou pozváním.
HALLELUJA! Přijímáš to dnes? AMEN!